Vznik osady "Mědník", později přejmenované na Měděnec byl úzce spojen s důlní činností, která na zdejším stejnojmenném pahorku probíhala pravděpodobně již od 10. století. První doložené zprávy o těžbě pochází až z roku 1449. V této době se zde dobývaly hlavně stříbronosné měděné rudy. Od roku 1520 byl již Měděnec městečkem s privilegiem svobodného výkupu stříbra.
Roku 1543 prodal Hanuš z Fictumu - tehdejší majitel Měděnce - většinu své části šumburského panství a ponechal si pouze Měděnec s okolními vesnicemi. Ten se tak stal centrem tohoto malého panství. V polovině 16. století zde byla zahájena také těžba chalkopyritu a pyritu pro vitriolovou huť v Horní Halži, bohaté výnosy zdejších dolů začaly lákat nové obyvatele. Z Měděnce se stala velice prosperující obec.
Dalším majitelem obce byla od roku 1568 vdova Uršula z Fictumu. V roce 1581 zde byl postaven dřevěný kostel. V této době však prosperita Měděnce začala opět klesat, pravděpodobně z důvodu poklesu cen stříbra či zmenšení vydatnosti rud. Aby byl zachován jeho význam,
byl Měděnec Kašparem z Fictumu roku 1588 povýšen na horní
město. To Měděnci a jeho obyvatelům přinášelo řadu výhod - horní svobody a řád,
společný výsek masa, pekařský krám, právo vařit a čepovat pivo a víno, obecní
lázně a obecní solnou komoru, směly zde být pořádány týdenní trhy a lidé dostali
právo svobodně se stěhovat a převádět jinam svůj majetek. Dalším majitelem města
byl Kryštof Taubenreuther z Taubenreuthu, císařský major a pozdější horní rada v
Čechách. Ten Měděnci roku 1605 potvrdil všechna městská privilegia, připojil k
nim však ještě dodatek, který měděnecké měšťany zavazoval k nákupu sladu pouze v
panské sladovně a zakazoval jim vařit více než 7 várek piva ročně, ostatní pivo
museli nakupovat v panském pivovaře. Jeho vdova Uršula, rozená ze Zettelbergu,
roku 1628 prodala měděnecké panství Šlikům. Ti jej následně připojili ke svému
panství Hauenstein. V této době již ale zuřila třicetiletá válka. Ta se na Měděnci velice podepsala. Nejen že zastavila jeho rozvoj, lidé během ní také nepředstavitelně strádali, sužoval je hlad a bída. V roce 1640 byl Měděnec vypálen a dostal se až na úroveň pouhé vsi. Mnoho lidí se odsud vystěhovalo do Saska, za lepšími možnostmi obživy a náboženskou ochranou. Proběhla zde totiž tvrdá rekatolizace - Měděnec byl již od poloviny 16. století protestantský. Během války došlo také k některým pozitivním věcem. Nový majitel panství hrabě Šlik Měděnci v roce 1644 potvrdil jeho privilegia. S uskutečněním tohoto kroku váhal celých 16 let. I přes nepříznivý vliv války zůstaly některé zdejší doly v činnosti, v roce 1646 dostal hrabě Šlik od Ferdinanda III. horní a mincovní právo.
Následky třicetileté války byly pro Měděnec opravdu zničující. Již nebyl prosperujícím, rozvíjejícím se městem, nabývajícím stále většího významu.Řada usedlostí zde byla pustých, o horním městu nemohla být řeč - většina obyvatel se zde živila pouze zemědělstvím, případně řemeslnou výrobou. Nejzávažnější problém však představoval velký odsun obyvatelstva, pokračující i po válce. Aby jej nějak zastavil, připojil další majitel panství František Arnošt Šlik roku 1656 k potvrzeným privilegiím další body, podstatně omezující práva. Bylo jimi zakázáno čepovat vlastní pivo, odebírat sůl odjinud než od vrchnosti apod... Nejvýznamnějším bylo omezení týkající se zákazu převedení majetku z města bez výslovného povolení vrchnosti, nikdo se také nesměl vystěhovat. O dva roky později ale hrabě Šlik nakonec body privilegia, týkající se vystěhování, zmírnil, aby Měděnci v roce 1660 stará privilegia potvrdil v plném znění, pouze s podmínkou, že Měděnečtí budou po věčné časy odebírat od vrchnosti 4 várky piva ročně. Tato povinnost opravdu platila až do počátku 20. století.
Po polovině 17. století bylo panství hrabětem Šlikem prodáno vévodovi ze Sachsen-Lauenburgu, který ho spojil s panstvím Schlackenwerth (Ostrov n. O.). Jeho syn František Julius nechal na Mědníku postavit kapličku. Zdejší doly začaly opět poskytovat bohaté výnosy, i když byly rudy používány jen na výrobu skalice. Vévoda Měděnci přinesl mnoho dobrého. V roce 1674 mu potvrdil stará privilegia a navíc i plné využívání pivovaru a prodávání piva i do okolních vesnic. Když pak v roce 1689 zemřel, panství připadlo princezně Františce Sibyle Augustě, provdané za markraběte z Badenu. Dalšími majiteli byli v r. 1734 syn Ludvík Jiří, r. 1764 August Jiří a po něm Alžběta z Badenu. Nikdo z nic však Měděnci již nikdy stará privilegia nepotvrdil.
Po rodině Badenu přešlo panství na královskou a císařskou komoru. Ta je pronajala nejdříve knížeti Schwarzenberkovi, pak roku 1799 převzal správu c. k. administrace státních statků v Praze a nakonec bylo panství roku 1839 prodáno hraběnce Gabriele Buquoyové, tehdejší majitelce panství Červený Hrádek a Přísečnice. V roce 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami, velkostatek Měděnec však ve správě rodiny Buquoyů zůstal až do konfiskace v roce 1945.
Kolem poloviny 18. století došlo k dalšímu úpadku zdejšího hornictví. Doly přestaly vynášet a pro nedostatek dříví byly práce zastaveny, stejně jako i v hamrech. Hornictví však pro velkou část zdejších lidí představovalo hlavní zdroj obživy, tito lidé si tedy museli hledat novou práci. Od roku 1817 do r. 1822 byla v Měděnci krajkářská škola a rozšířilo se paličkování krajek. Ve 40. letech 19. století zde začala také výroba hraček a dřevěných hodin, v r. 1844 sem byla z Vejprt částečně přenesena výroba pozamentů (zdobnické zboží). Nic z toho se však neuchytilo příliš dlouho a obec upadala stále víc.
Na počátku 19. století byl zdejší kostelík v natolik špatném stavu, že musel být zbourán. S výstavbou nového se začalo v roce 1803, pro nedostatek peněz byl ale dokončen až v roce 1819. Ze staré fary byla zřízena škola.
Dne 3. 7. 1856 obec postihla katastrofa. Byl jí obrovský požár, největší od třicetileté války. Vypukl u pekaře Schmiedla a během čtvrt hodiny zachvátil celou ulici. Bylo při něm zničeno na 19 domů s kůlnami a stájemi, pivovar, kostel a radnice, v níž shořely mnohé listiny a zápisy.
Koncem 19. století se ekonomická situace Měděnce začala opět zlepšovat. Za 1. republiky zde již byla továrna na pletené zboží a 24 výroben prýmků, ozdobných předmětů a pletených nebo perlových tašek. Pak ale přišla velká hospodářská krize třicátých let, která pro řadu z nich znamenala krach. Šest z těch, které krizi překonaly, se v roce 1946 začlenilo do Spojených závodů prýmkařských v Měděnci. O dva roky později ale zanikly. V roce 1948 zanikla také továrna na výrobu nití E. Altmanna, zaměstnávající 260 lidí a v roce 1950 byla zrušena i výroba pletených tašek. Ve čtyřicátých letech zde byl ještě uveden do provozu kamenolom, v roce 1945 však byly práce pro nedostatek dělnictva ukončeny.
V roce 1967 byla v Měděnci Železorudnými doly a hrudkovnami Ejpovice obnovena těžba a úprava magnetitu. Později to byly Rudné doly Příbram, závod Václava Řezáče. Tento důl byl v provozu až do roku 1992, kdy byl pro vyčerpání
ložiska
uzavřen, těžba jako taková zde však neskončila. V roce 1994 zahájil svou činnost
soukromý hlubinný důl GARMICA, zabývající se těžbou a zpracováním muskovitických
svorů. O dva roky později však byl provoz také ukončen - pro odbytové problémy.
Dne 31. 7. 1998 došlo k ukončení všech prací a přerušení odčerpávání důlních vod
z podzemí, následkem čeho došlo k postupnému zatopení dolu. V současnosti
probíhají jednání s různými partnery o obnovení provozu. Kvůli zastavení důlních prací a také nepříliš šťastné privatizaci státního statku se v Měděnci zvýšila nezaměstnanost. Je zde málo pracovních příležitostí, pár lidí pracuje na soukromé zemědělské farmě EKOCHOV, několik dalších v místních dvou restauracích a penzionech.
I přes všechny problémy je však Měděnec pohlednou obcí, stojí zde řada nových domků, původně postavených pro zaměstnance statku, obec má i své vlastní muzeum. Pro svou polohu je navíc předurčena k tomu, aby se stala střediskem zimních sportů. Jsou zde dobré lyžařské terény - jak pro sjezdové lyžování, tak i pro lyžaře na běžkách. K Měděnci dnes patří také Kamenné, Kotlina, Mýtinka, Horní Halže a území bývalé Dolní Halže. Do roku 1986 k němu patřil také Vykmanov, ten je dnes ale součástí Perštejna.
Ve svých dějinách Měděnec několikrát zažil střídání dobrých a špatných časů. Musíme věřit, že stejně jako vždy předtím i tentokrát se jeho situace opět brzy zlepší.
Horní Halže
První písemná zmínka o Halži pochází z roku 1431. Jedná se o smlouvu, týkající se rozdělení panství mezi bratrance Alše a Viléma ze Šumburku. V této době tvořily Horní a Dolní Halže jedinou osadu, nazývanou Halzie, Hals nebo Hrdlo. Od počátku 16. století jsou již tyto osady uváděny samostatně, jejich osudy však zůstaly těsně svázány po celou dobu své existence.
Halži při tomto dělení získal Vilém. Protože Alšovi zůstal hrad Perštejn, vystavěl si Vilém vlastní hrad na blízkém Kláštereckém vrchu. Hr
ad, který nazval
Novým Šumburkem, byl dokončen již v roce 1435. Pak se ale Vilém dostal do
finančních potíží, až byl nakonec roku 1449 nucen prodat své panství Ilburkům. I
ti však měli problémy a po čtyřech letech vše postoupili věřitelům. Největšími z
nich byli Fictumové, kteří ostatní věřitele vyplatili a stali se tak jedinými
vlastníky šumburského panství, jehož součástí byla i Halže. Prvními zdejšími obyvateli byli horníci, zakládající si svá obydlí v blízkosti dolů a štol. Dobývána zde byla železná ruda, v 16. století tu byly kromě několika větších jam také stovky nehlubokých šachtiček a rýh, jimiž byl krevel dobýván povrchově. V polovině 16. století byla na západním úbočí u Horní Halže zprovozněna vitriolová huť, v ní byly zpracovávány hrubě tříděné kyzy z dolů na Mědníku. Na objednávku se zde vyráběla zelená a modrá skalice.
Roku 1540 došlo k rozdělení Fictumovského panství na 3 díly. Tu část, jejíž součástí byla Halže, koupil roku 1559 Petr Borňa ze Lhoty a na Nezabylicích. V roce 1607 se Halže dostala do vlastnictví Kryštofa z Fictumu, majitele kláštereckého panství, když ji koupil od Borňovy dcery Markéty. Kryštof se stal jednou z vedoucích osobností stavovského povstání, proto mu byl po prohrané bitvě na Bílé hoře zabaven majetek. Halže poté prošla rukama několika majitelů, až ji roku 1628 koupil i se statkem Měděnec hrabě Jindřich Šlik. Ten ji připojil ke svému panství Hauenstein (Horní Hrad). Spojené panství Horní Hrad - Měděnec pak střídalo majitele společně.
Příchod třicetileté války téměř zastavil zdejší důlní činnost. Spolu s ní skončily také "zlaté časy". Válka Halži sice nepoškodila tolik, jako Měděnec, ke znovuotevírání některých dolů však docházelo až v 18. a 19. století. Konec důlní činnosti přinesl obyvatelům Halže bídu. Pro zemědělství zde nebyly vhodné podmínky a mnoho jiných zdrojů obživy zde nebylo. Muži tedy většinou pracovali jako dřevaři a ženy se věnovaly paličkování krajek a podomáckému zhotovování prýmků. Na počátku 19. století zanikla zdejší vitriolová huť.
V roce 1824 byla v Horní Halži pod patronací vrchnosti postavena nová škola. V této době zde žilo přibližně 500 obyvatel. Roku 1839 panství Horní Hrad - Měděnec koupila hraběnka Gabriela z Buquoyů. Ta se tak jeho stala poslední majitelkou, neboť v roce 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami. Horní Halže se tak stala samostatnou obcí s osadou Dolní Halže, poté byla krátce osadou Měděnce a v letech 1880 - 1946 byla opět obcí. Dne 14. 2. 1947 došlo přípisem ONV Vejprty k trvalému připojení obou Halží k Měděnci. Dolní Halže pak koncem 60. let 20. století zanikla.
Podmínky k životu byly v Horní Halži vždy dost tvrdé, dnes je zde však kromě trvale obydlených domů také 81 rekreačních chat a chalup. Horní Halže tak skýtá skvělé podmínky pro letní a především pro zimní rekreaci.
Kamenné
O vzniku vesnice Kamenné se nám nedochovaly žádné zprávy. První doložená zmínka o ní pochází z roku 1431, kdy je uváděna v již zmiňované smlouvě, týkající se rozdělení perštejnského panství mezi bratrance Viléma a Alše ze Šumburku. Kamenné stejně jako Horní Halže připadlo Vilémovi, tedy k panství Nový Šumburk. Od Viléma pak panství putovalo k Ilburkům a dále pak k Fictumům.
Název vsi pochází z německého "Steingrün", což by se dalo přeložit jako "kamenitá louka". Český název se začal užívat až od roku 1949. Dřívější obyvatelé zde neměli příliš jednoduchý život. Jak sám název vsi napovídá, zdejší podmínky k zemědělství nebyly příliš dobré, lidé si museli hledat obživu jinde. Nejčastěji to bylo v podnicích v Měděnci, Perštejně a Klášterci, nebo také v obecním lomu, kde se těžily hledané rulové desky. Rozšířené tu bylo také podomácké zhotovování rukavic.
S rozvojem dolování se i v Kamenné začali usazovat horníci. V tomto období rychle rostl význam Měděnce, když pak v roce 1543 Hanuš z Fictumu prodal většinu svého panství a nechal si jen Měděnec s okolními vesnicemi, patřilo mezi ně i Kamenné. To pak u statku Měděnec zůstalo i v dalších stoletích.
Roku 1628 byl statek Měděnec spolu s příslušnými vesnicemi připojen k panství Horní Hra
d, patřícímu Šlikům. To již ale probíhala třicetiletá válka. Její
následky pro Kamennou nám však nejsou známy, neboť se nám o období krátce po
válce nedochovaly žádné záznamy. Víme jen, že ves na tom nebyla příliš dobře,
zemědělská situace byla opravdu zoufalá a lidé se museli stejně jako v okolních
obcích živit jak se jen dalo. V rámci možností se zde tedy pěstoval dobytek a
sekalo dříví, lidé se živili také vožením uhlí k hamrům. Od poloviny 17. století
je zde také uváděn mlýn na nestálé vodě. Na konci 19. století tu jsou uváděny
již mlýny dva. Když se v roce 1850 obce staly samostatnými správními jednotkami, stalo se i Kamenné obcí v okrese Přísečnice. V roce 1868 však bylo osadou Měděnce v okrese Kadaň, v r. 1880 bylo opět obcí, od roku 1906 znovu v okrese Přísečnice a v r. 1945 v okrese Vejprty. Roku 1949 se stalo osadou Klášterecké Jeseně a od 1. 1. 1963 je již konečně částí obce Měděnec v okrese Chomutov.
V roce 1937 byla do Kamenné zavedena elektřina. V této době zde byly dva obchody se smíšeným zbožím, trafika, dvě pohostinství a škola. V budově školy se nacházela také úřadovna obecního úřadu. Kamennému však chyběl kostel, lékař a pošta. Na bohoslužby a k lékaři tedy museli obyvatelé docházet do Měděnce, roznášku pošty zajišťoval každý den listonoš.
Ke konci 2. světové války v Kamenné pracovali francouzští zajatci, ti zde mimo jiné vybudovali i dva zdejší rybníčky. Až do roku 1945 zde žili pouze Němci. Po jejich odsunu se ves již nikdy nepodařilo dosídlit. Postupně začali odcházet i noví obyvatelé a Kamenná se tak stala idylickou rekreační oblastí. K roku 1991 je zde uváděno 15 rekreačních chalup a 11 chat. V zimním období je Kamenné odříznuto od světa. Silnička se neudržuje a musí tak nastoupit lyže. O to více však v zimě vyniká idyličnost a romantika tohoto místa, kterou je v dnešním moderním světě stále těžší nalézt.
Kotlina
Kdy přesně osada Kőselwald vznikla, nám dodnes není známo. Víme však, že ve svém vzniku se oproti výše zmíněným osadám liší. Jednak pravděpodobně vznikla o něco později, než osady v okolí, a její vznik také nesouvisel s hornictvím. Tedy alespoň zpočátku.
V nám již dobře známé smlouvě z roku 1431 o rozdělení majetku panství mezi bratrance Alše a Viléma ze Šumburku, se nachází zmínka o lesu "in Kessli". V tomto lese byla založena osada, která převzala jeho poněkud pozměněné jméno. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1453. V ní je uváděna pod názvem Kőselwald (Kessel - kotlina, Wald - les). Tento název se již téměř neměnil, úřední německý tvar byl Kőstelwald, český název Kotlina začal být používán až od začátku 50. let 20. století. Jejími prvními obyvateli byli dřevaři, těžící dřevo pro okolní doly. Horníci k nim přibyli až o něco později.
V dalších staletích pak Kotlina sdílela všechny osudy se statkem Měděnec, rozkvět a úpadek dolování, rozšíření protestantství a následnou rekatolizaci…Stejně jako Měděnec také Kotlina byla za třicetileté války přepadávána a ničena, musela platit kontribuci. Následky války pro ni nebyly o nic mírnější.
Po vykácení lesa, obklopujícího Kotlinu, se osada ocitla na nechráněné krajině, podnebí zde proto bylo dosti drsné a zemědělství se zde stejně jako v okolí příliš nedařilo. Po úpadku dolování byli obyvatelé Kotliny nuceni najít si jiný způsob obživy. Někteří z nich dále pracovali v lese nebo na místní pile, jiní v okolních továrničkách. Pro mnoho lidí zde byla hlavním zdrojem příjmů domácí výroba rukavic, pozamentů, perličkových a flitrových kabelek, síťovaných tašek, čepic a paličkovaných krajek. Kromě toho odsud také v období kolem poloviny 19. století odcházeli hudebníci do celého světa.
V roce 1790 byla v Kotlině konečně otevřena škola, děti tak již nemusely docházet do Přísečnice a Měděnce. Kolem poloviny 19. století měla Kotlina 60 domů a žilo zde přibližně 450 obyvatel, kromě školy zde byl ještě mlýn a hostinec. V tomto období pak stará školní budova pro dvojtřídku přestala stačit, roku 1876 tedy byla postavena nová škola.
V roce 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami, což pro Kotlinu odstartovalo velkou řadu změn ve správě. Nejprve se stala obcí s osadou Venkov. Roku 1868 jsou již obě vesnice uváděny jako osady Měděnce, o 11 let později se Kotlina stala opět obcí s osadou Venkov. Pro značný poválečný úbytek obyvatel byly obě vesnice
roku 1949 přičleněny k obci Dolina a při územní reorganizaci v
roce 1960 i s ní k obci Přísečnice. Po zániku Přísečnice v důsledku budování
vodní nádrže byl v roce 1974 celý "přísečnický" katastr včetně osad připojen k
nově utvořené obci Kryštofovy Hamry. Odtud pak byla Kotlina k 1. 1. 1979 konečně
převedena k Měděnci. Od roku 1850 tak stihla 6krát vystřídat okresní
příslušnost: 2krát patřila do okresu Přísečnice, 2krát do okresu Kadaň, 1krát do
okresu Vejprty a nakonec do okresu Chomutov. Jak již bylo naznačeno v předešlém textu, konec druhé světové války obci přinesl značné problémy, neboť po odsunu německého obyvatelstva byly jak Kotlina, tak i její osada Venkov téměř úplně vylidněné a nikdy se je již nepodařilo dosídlit. Začátek 70. let zasáhl Kotlinu podruhé. Dolní část vesnice ležela v 1. ochranném pásmu budované přísečnické nádrže na pitnou vodu a musela proto zaniknout. V horní části vesnice tak zůstala jen kaple sv. Anny a pár domů. Když pak zanikla vesnice Venkov, byl její katastr připojen ke Kotlině, díky čemuž zde je k roku 1991 uváděno 42 rekreačních objektů. Po druhé světové válce se obec postupně přeměnila na rekreační oblast.
Mýtinka
Území dnešní mítinky, dříve nazývané Rődling, původně patřilo k panství Horní Hrad - Nebesa. S ním bylo spojeno až do 30. let 16. století. V té době bylo panství pod správou Šliků, kteří roku 1532 získali od Ferdinanda I. zástavní právo na statek Vintířov, ke kterému Rődling pro jeho výbornou zalesněnost a tedy i možnost zásobovat statek dřevem, připojili. Později v tomto lese, nebo pod ním, vznikla osada. Kdy přesně to bylo, nám je dodnes zahaleno tajemstvím, první záznamy o osadě Rődling však pochází z roku 1617. Název osada získala od jména lesa, ten byl pravděpodobně odvozen od jména Reutling, což znamenalo malou kopaninu, vymýcenou plochu, mýtinku.
Na počátku 17. století Mýtinka patřila po duchovní stránce k Boči. V tomto období ještě nejspíš nebyla příliš souvisle osídlena. I zde probíhala intenzívní důlní činnost a to především na kopci, Němci nazývaném Kalkberg, ležícím asi půl kilometru od osady. Bylo zde v provozu bezpočet šachet a štol, používaných k těžbě železné rudy a magnetitu. Třicetiletá válka zdejší těžbu zastavila, obnovena byla až v polovině 18. století.
V roce 1797 byly Mýtinka a Vykmanov přifařeny k Perštejnu, školou byly zařazeny k Horní Halži a to i přesto, že Vykmanov tenkrát již školu měl. Na počátku 19. století byl na území Mýtinky otevřen vápencový lom. Vápenec byl nejprve lámán v tzv. starém lomu (nad pozdějším lomem) a až do roku 1860 byl pálen primitivním způsobem v zemi. V roce 1859 ale vápenku pronajal tehdejší majitel Mýtinky kníže Windischgrätz Josefu Weinertovi a ten zde ihned vybudoval modernější pec. V roce 1864 pak vše koupil J. Scharr, který současně koupil také dům č.p. 12 a získal na něj právo výčepu. Vedle něj ještě postavil kovárnu a koksovou pec, zařízenou na občasný provoz. V roce 1860 byly pánem z Riese - Stallburgu v revíru Mýtinky obnoveny některé staré šachty, krátce na to byl ale provoz opět zastaven.
Když se v roce 1850 obce staly samostatnými správními jednotkami, i Mýtinka byla na krátkou dobu obcí. Již v roce 1868 byla ale osadou Měděnec, od r. 1879 do r. 1949 patřila k Vykmanovu a nakonec opět k Měděnci.
V roce 1873 Mýtinku i s vápenkou koupili klášterečtí Thunové. Ti pak vápenku pronajali opět J. Weinertovi. Ten zde pak pálil až do konce roku 1892. Když byla postavena nová silnice z Perštejna přes Vykmanov a Mýtinku do Horní Halže, nechal Weinert starou horní pec strhnout a v roce 1880 postavil novou, větší pec, díky čemuž výnosy vápenky začaly stoupat. Po Weinertovi vápenku dva a půl roku provozovala přísečnická společnost a po ní klášterecké panství. Vápenec se z Mýtinky dodával také do nově postavených pecí u perštejnského nádraží a v Lužném.
Dne 29. 5. 1905 Mýtinku postihl požár. Shořel při něm hostinec a koksová pec s kovárnou při něm utrpěly natolik vážné škody, že musely být strženy. Hostinec byl hned v příštím roce znovu postaven, koksová pec již ale obnovena nebyla. Velká pec však byla v provozu až do 20. let 20. století. Správa vápenky byla ve Vykmanově.
Podmínky k rozsáhlejšímu zemědělství v Mýtince nikdy nebyly. Muži zde proto pracovali jako lesní dělníci, v lomu a ve vápence, část jich také pracovala na stavbách mimo vesnici. Ženy se věnovaly paličkování krajek a šití pozamentů. Když byl ukončen provoz ve vápence, pokračovalo se ještě v pracích v lomu. Dolomit se odsud odvážel do vysokých pecí v Kladně a částečně byl pálen také v peci pálenky v Lužném. Ve 20. letech byl zdejší hostinec zrušen a přeměněn na thunskou hájovnu.
Stejně jako všechny vsi v okolí také Mýtinka byla po odsunu německého obyvatelstva po válce téměř vylidněná. Dnes je zde kromě dvanácti rekreačních objektů pouze jeden trvale obydlený dům. Mýtinka si však dál uchovává ráz malé krušnohorské vísky.
